GC71FGK
27.1.1918 - 29.3.1996
astronom, meteorolog, polární badatel, optik
Antonín Mrkos byl významný český astronom. Po maturitě na gymnáziu vystudoval učitelský ústav. Astronomii vystudoval dálkově na Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity Bratislavě.
V letech 1946 až 1950 pracoval na astronomické observatoři na Skalnatém plese, později (1950–1961) na hvězdárně na Lomnickém štítu ve Vysokých Tatrách. Oženil se zde se slovenskou astronomkou Ľudmilou Pajdušákovou, ale manželství nevydrželo dlouhá odloučení a rozpadlo se.
Při návštěvě hvězdárny ruskými vědci mu bylo nabídnuto, že by se mohl zúčastnit sovětské výpravy do Antarktidy. Toto pozvání přijal, pobyl tam 18 měsíců (v letech 1957–1959) a mimo jiné studoval polární záři. Přezimoval na stanici Mirnyj, měřil charakteristiky polární záře a fotoelektrické charakteristiky světla noční oblohy. Na konci roku 1958 vyrazil jako radista, řidič a navigátor s výzkumnou a zásobovací kolonou pro stanici Vostok do centra Antarktidy.
Vzhledem k tomu, že se velmi dobře osvědčil, byl pozván ještě na další sovětskou výpravu (1961–1963). Podruhé se Antonín Mrkos objevil v Antarktidě jako vedoucí čtyřčlenné československé skupiny v 7. sovětské antarktické expedici. Přezimovali na stanici Novolazarevská, kde prováděli geofyzikální výzkum.
Od roku 1965 pracoval na hvězdárně na Kleti. Svoji odbornou práci zaměřil především na pozorování malých těles sluneční soustavy, planetek a komet. Během svého života objevil, nebo byl spoluobjevitelem celkem 275 planetek a 13 komet. Byl docentem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel astronomii.
Jeho jméno nese 13 komet a planetka (1832) Mrkos.
Podklady
Doc. RNDr. Antonín Mrkos, CSc. (27. ledna 1918 Střemchoví, okres Žďár nad Sázavou – 29. května 1996 Praha) byl český astronom.
Vystudoval astronomii na Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě. V letech 1946 až 1950 pracoval na astronomické observatoři na Skalnatém plese, později (1950 až 1961) na hvězdárně na Lomnickém štítu ve Vysokých Tatrách na Slovensku.
V letech 1957 až 1959 a 1961 až 1963 se zúčastnil dvou sovětských expedic v Antarktidě, kde mimo jiné studoval polární záři.
Od roku 1965 pracoval ve funkci vedoucího na hvězdárně na Kleti u Českých Budějovic. Svoji odbornou práci zaměřil především na pozorování malých těles sluneční soustavy, planetek a komet. Během svého života objevil, nebo byl spoluobjevitelem celkem 273 planetek a 13 komet. Byl docentem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel astronomii.
Oženil se se slovenskou astronomkou Ľudmilou Pajdušákovou; manželství však nevydrželo dlouhá odloučení a rozpadlo se.
Ocenění
Na jeho počest je pojmenována planetka (1832) Mrkos.
V dubnu 2010 bylo rozhodnuto, že jeho jméno ponese nově budovaná ulice v Praze 5-Velké Chuchli.
Narodil se 27. ledna 1918 ve Střemchoví u Ždáru nad Sázavou. Po vychození Obecné školy v Dolních Loučkách přešel na gymnázium v Tišnově, kde absolvoval 4 třídy, poté přešel na učitelský ústav ve svatém Janě Pod Skálou (za Prahou), kde vyučovali řádoví bratři. Odtud často navštěvoval hvězdárnu na Petříně a zde se také naučil brousit skleněné čočky. Tyto poznatky později uplatnil prakticky. Jako student si sestrojil sám dalekohled a jeho vášní bylo pozorovat hvězdy. Po vystudování učitelského ústavu začal učit v Novém Městě na Moravě, dále potom ve Skryjích a posléze ve Žďárci. Vystudoval astronomii na Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě.
Po válce se k učitelování již nevrátil a nastoupil na hvězdárnu na Skalnatém plese, později (1950 až 1961) na hvězdárně na Lomnickém štítu ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Při svém působení na Lomnickém štítu jako zdatný člen horské služby a zachránil asi 100 lidí.
Při návštěvě hvězdárny ruskými vědci mu bylo nabídnuto, že by se mohl zúčastnit sovětské výpravy do Antarktidy. Toto pozvání přijal a pobyl tam 18 měsíců (v létech 1957 až 1959) a mimo jiné tam studoval polární záři. Vzhledem k tomu, že se velmi dobře osvědčil, byl pozván ještě na další sovětskou výpravu (1961 až 1963).
V roce 1965 nastoupil na Kleť u Českých Budějovic s tím, že tam má vybudovat profesionální hvězdárnu. Na Kleti vystavěl novou Maksutovovu komoru (zařízení, které vyfotografuje kus oblohy asi 6x větší než je měsíc v úplňku a na fotografii se pak vyhledávají neznámé objekty). Svoji odbornou práci zaměřil především na pozorování malých těles Sluneční soustavy, planetek a komet. V astronomické činnosti, jak na Skalnatém plese, tak i na Kleti objevil 13 komet, 60 planetek a předběžných objevů má registrováno 275.Byl docentem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel astronomii a působil i na Univerzitě v Českých Budějovicích
Zemřel náhle v roce 1996 ve věku 78 let. Na jeho počest je pojmenována planetka (1832) Mrkos.
Antonín Mrkos (1918–1996) odjel do Antarktidy už jako známý astronom, jehož specialitou bylo objevování komet.
Se 3. a 4. sovětskou expedicí pobýval v Antarktidě v letech 1957–1959. Přezimoval na stanici Mirnyj, měřil charakteristiky polární záře a fotoelektrické charakteristiky světla noční oblohy. Na konci roku 1958 vyrazil jako radista, řidič a navigátor s výzkumnou a zásobovací kolonou pro stanici Vostok do centra Antarktidy (obr. vlevo).
Kolona vojenských tahačů s 21 člennou posádkou vyrazila z Mirného 23. října 1958. Některé táhly náklad, jiné vezly obytnou nástavbu, v níž polárníci během cesty žili. Stanici vybudovali Rusové o rok dříve (16. prosince 1957) v oblasti jižního geomagnetického pólu. Jak jim začaly okamžitě ukazovat meteorologické teploměry, stanice byla zároveň postavena i na světovém pólu chladu. V roce 1983 zde dokonce naměřili absolutně nejnižší teplotu na Zemi, -89,2 °C. První obyvatelé Vostoku prožili zimu úplně odříznutí od světa a teď konečně měli spatřit jiné lidi.
„…Všechno, co nebylo v domečku upevněno, spadlo na zem a leccos se rozbilo. Největší spoušť byla v kuchyni. Vařit při jízdě bylo pro našeho lékaře snad to nejhorší, co jej až dosud v životě potkalo. Takovou jízdu ani náš eskymácký pes nevydržel. Když jsme ho pustili z domku ven, rozběhl se po našich stopách nazpět k Mírnému. Brzy zmizel z dohledu a už nikdy jsme ho neviděli. Zahynul někde ve vichřici, která se brzy potom rozpoutala,“ popsal cestu Antonín Mrkos v knize Naši v Antarktidě.
Otřesy v nástavbě musely být nesnesitelné, zvláště když nebylo jak si odpočinout. Navíc kolona zastavovala během dne pouze dvakrát, jen na dvě hodiny. Uvařit a sníst oběd, určit zeměpisnou polohu a odjezd… Nedalo se spát, nedalo se odpočívat. Únava si nevybírala.
Nakonec se za volanty střídali všichni včetně Mrkose. Do stanice Pionýrská to bylo 375 km a objevili se tam 28. října. Dva dny odpočinku a vyrazili dál. 12. listopadu spatřili před sebou stanicí Komsomolská. Odpočinek a zase dál.
5. prosince. Jeden z tahačů náhle odbočil v pravém úhlu z kolony a pokračoval pryč. Příčina takové „nekázně“ může být jen jedna – řidič únavou usnul. Traktor jede na plný plyn, kam chce. Než se nám jej podařilo jiným tahačem dohnat, byl už dva kilometry daleko… Stále však jel někam pryč a řidič tvrdě spal.
Řidič stíhače Nikolaj Pugačev popadl kladivo, které měl v kabině a vyskočil ven. Ve hlubokém sněhu dohnal uprchlíka a kladivem začal bušit na jeho kabinu, až ho vzbudil. Nikolaj to odnesl omrzlýma rukama, zapomněl si v tom fofru vzít rukavice, a ještě dlouho vykašlával krev, jak se nadýchal mrazivého vzduchu při běhu.
7. prosince 1958 byli konečně na Vostoku. Vítalo je 11 lidí, kteří tu strávili zimu. Na jižním geomagnetickém pólu díky Antonínu Mrkosovi zavlála i naše vlajka. Vyložili náklad, krátký oddech a rychle zpátky.
Při návratu nás silně zlobil stroj. Občas se zadrhlo ložisko v levém náhonu, pravý poslouchal neustále, a tak jsme jezdili v kruhu, stroj udělal tak deset koleček a pak jel třeba dalších 50 km rovně. Letci, co létali nad námi a viděli tu podivnou stopu ve sněhu, se nás opatrně vyptávali na zdraví.
26. prosince jsou v Mirném, konečně doma. I v dnešní době by to byl úctyhodný výkon. Trasu dlouhou přes 2 800 kilometrů v nejdrsnějších planetárních podmínkách překonali za 65 dnů.
Antonín Mrkos byl jediný z našich vědců, který zažil etapu objevování neobydlených prostor samostatnými motorizovanými kolonami. Stylem, který Rusové, díky zkušenostem ze svých severských oblastí, dokonale zvládali. I tady ale hrála občas významnou roli okamžitá improvizace.
Dnes se nám u jednoho tahače odlomilo hnací kolo pravého housenkového pásu. Všechny šrouby co ho držely, se přetrhly. Jejich odlomené zbytky zůstaly v závitech. V přírubě, na které bylo původně přišroubováno. Jak to dostaneme ven? Ani nevím proč jsem si vzal s sebou na cestu malou vrtačku na 24 voltů s několika vrtáky. Teď se hodila. Připnul jsem ji na baterii tahače a pokoušeli jsme se odlomené zbytky odvrtat. Šlo to. Pomalu, ale šlo. Ocel šroubů díky mrazu nebyla tak tvrdá. Střídali jsme se u odvrtávání celý den, až se nám všech čtrnáct odlomených šroubů podařilo vytáhnout. Přišroubovat hnací kolo a natáhnout housenkový pás bylo ve srovnání s celodenní opravou jen hračkou.
Podruhé se Antonín Mrkos objevil v Antarktidě v letech 1961–1963 jako vedoucí čtyřčlenné československé skupiny v 7. sovětské antarktické expedici. Přezimovali na stanici Novolazarevská a prováděli geofyzikální výzkum.
Od roku 1965 pracoval ve funkci vedoucího hvězdárny na Kleti u Českých Budějovic. Zaměřoval se především na pozorování malých těles sluneční soustavy – planetek a komet. Během svého života objevil nebo byl spoluobjevitelem celkem 274 planetek a 13 komet. Jeho domácí životní a profesní dráha ale nebyla bez zákrutů a jejich zkoumání dnes čeká na fundovaného historika
Antonín Mrkos zemřel 26. května 1996 ve věku 78 let, ale ještě v dubnu toho roku zahájil vernisáž o Antarktidě v Předklášteří, poblíž svého rodiště ve Střemchoví na jižní Moravě.