Po dlouhá desetiletí kanál bývalý sluha Státní hvězdárny v Praze, Karel Hlavatý, každodenní časovou službu. Den co den vystupoval před hodinou dvanáctou na vysokou věž hvězdárny, aby odtud učinil své úřední povinnosti zadost. Dole pod věží stával hlouček pensistů a náhodných chodců připraven s hodinkami v ruce připraven na důležitý výkon — na mávnutí čemožlutým praporem v pravé pražské poledne. Jednoho dne — bylo to 29. října 1918 — nebyla černožlutá vlajka vynesena na ochoz věže. To byl den, ve kterém končil osud velké říše. Od té doby se opět mnohé změnilo. Radiofonie učinila tento způsob časových signálů zbytečným, pan Karel Hlavatý odešel na věčný odpočinek a jen to slunce každého jasného dne proniká skulinou ve staré maridianové síni a kreslí svůj obraz na pražský poledník. Činí tak stále a bez ohledu na ty, kteří jeho pohyb sledují a kteří po čase nenávratně odcházejí.