1879 - Herman Škorpil píše o českých povětroních
V roce 1879 uveřejňuje zprávy o českých povětroních Herman Škorpil v č. 4. roč. IX. časopisu Vesmír. O strkovských meteorických kamenech píše jako o kameni táborském, že z mnoha kamenů, které spadly po výbuchu tom u Strkova (jižně od Tábora) a to na prostoře půl hodiny dlouhé a čtvrt hodiny široké, nalézá se jeden z největších (2 kila 782,5 g), úplný zachovalý, ve sbírce vídeňské.
Malý nepravidelný úlomek tohoto povětroně, nacházející se v našem muzeu, pokryt je částečně černohnědou, mdle lesklou, temnou korou, v jejíž polosklovité, těžko průsvitné hmotě, našla se po bližším zkoumání větší zrnka neporušeného niklového železa.
Na lomných plochách úlomku pozorovaná vnitřní hmota je modravě šedá, jemnozrnná, místy rezavě skvrnitá. Uzavírá četná, pro oddělení chondritů velmi význačné kuličky (podobné kuličky nacházejí se v některých pozemských horninách, jako např. v trachytovém tufu z Gleichenbergu aj.), které někdy dosahují velikosti špendlíkové hlavičky. Mimo to třpytí se v základní hmotě (která je zemitá, tufovitá) kovově žlutá zrníčka kazu magnetového a niklového železa.
Drobnohledným zkoumáním lupenu, vybroušeného z vnitřní hmoty povětroně Táborského, vykazují se v základní hmotě četné průhledné úlomky křemičitanů a neprůhledná zrna niklového železa, kyzu mag. a tmavohnědé hmoty (nepochybně magnetitu).
Průhledné úlomky, pouhým okem již na lupenu se pozorující, zdají se podle mineralogických znaků přináležeti olivínu a bronzitu. Žlutavý olivín (zásaditý křemičitan hořečnato-železnatý - rozkládá se kyselinou solnou), význačný zvláštním sklovitým leskem a pestrou hrou barev v polarizovaném světle, je často prostoupen vnitřními trhlinkami, které svědčí o nedokonalé štípatelnosti jeho.
Bělavý bronzit (křemičitan hořečnato-železnatý) člen řady augitové. Drobnohledně lučebnou analýsí kamene Táborského, pomocí kyseliny křemíkofluorovodíkové objevily se soutvárné křemíkofluoridy železa, hořčíku a niklu. Velmi sporé krystalky zdály se přináležeti křemíkofluoridům draslíku a sodíku, ukazuje často přímé trhlinky, svědčící o dokonalé štípatelnosti. Na některých z úlomků bronzitu pozoruje se zrnitý, vláknitý neb soustředěný sloh. Rovnoběžně se štěpnými trhlinkami, někdy i v nich samých, kupí se zrníčka tmavohnědé hmoty a kyzu magnetového.
Srůstání olivínu s bronzitem pozoroval H. Škorpil na jednom úlomku (průhledné úlomky v povětroni Táborském - namnoze velmi nepravidelných obrysů - zdá se, jakoby byly povstaly roztříštěním krystalu neb krystalických hmot), který se zdál být částí kuličky, jejíž jádro se skládalo z bělavého bronzitu a obal ze žlutavého olivínu.
Z neprůhledných částic, na lupenu se pozorujících, dají se při dopadajícím světle rozeznati:
Ocelově šedé, lesklé niklové železo, které vystupuje v dosti velkém množství v základní hmotě či tvoří velká, někdy stromkovitě rozvětvená zrna. Souvisí tak úzce s hmotou křemičitanů, jakoby z ní tyto povstaly teprve redukcí. (Podle náhledu Daubréea byl příčinou onoho redukčního působení vodík, který byl objeven na Slunci a v některých povětroních - povětronní železo z Lenartova, Uhry 1815.)
Roztroušeně v malých shlucích přichází tmavohnědá, slabě lesklá hmota (magnetit), která často vystupuje v nejbližším okolí železa, jsouc někdy v něm samém uzavřena.
V podobných poměrech nalézáme i tombakově žlutý kyz magnetový. Průhledné i neprůhledné částice, o nichž se byl právě zmínil, jsou uloženy do základní práškovité (tufovité) hmoty, která při drobnohledném zkoumání (za 300-násobného zvětšení) objevila se jako složená z velmi hojných zrníček kyzu magn., černohnědé hmoty (magnetitu) a ostrohranných úlomků křemičitanů.
Tato povaha základní hmoty jest příčinou, že při rozlomení kamene vypadávají kuličky, v ní uložené.
Pokud mu bylo možno při velmi obtížném broušení těch kuliček, shledal jen tolik, že nejhojnější a největší z nich se skládaly z velmi jemnozrnného tmavošedého křemičitanu (pozorováno za dopadajícího světla), který byl prostoupen drobnohlednými zrnky niklového železa, tmavohnědé hmoty (magnetit) a sporým kyzem magnetovým.
Jedna z pozorovaných kuliček, mající 1/2 mm v průřezu, skládala se ze samých ostrohranných úlomků bělavého křemičitanu, které byly uloženy v základní šedé hmotě.