Antické hvězdářství
Hvězdářství hrálo nepostradatelnou úlohu v běžném životě antického člověka. V době, kterou popisujeme, neměli lidé na ruce hodinky, ani při sobě nenosili elektronický diář. Přitom vystihnout dobu, kdy mají zasít, sklidit a využít pravidelné úrodné naplaveniny řek, či kdy vyplout s pravidelným severním větrem v plachtách do Egypta, bylo životně důležité. Vzpomeňme, že díky pozorování denní i noční oblohy vzniklo dělení času a kalendář. Pojem hvězdářství zahrnoval nejen astronomii, ale částečně i astrologii, i když ta byla málo významná v běžném životě antického člověka, využívala se spíše pro vybrané skupiny význačných lidí.
Astronomie (v řečtině doslovně pozorování hvězd - hvězdářství) stála v antickém poznání na nejpřednějším místě. Byla vědou, neboť vycházela z matematiky, geometrie a pozorování. Uvádí se, že astronomie je vůbec první ustavenou vědou v dodnes platných požadavcích na vědu. Astronomie se v Řecku z praktické vědy (sledování noční oblohy, a následné zjištění polohy na moři) při noční plavbě, přerodí ve vědu čistě teoretickou, vrcholnou součást matematiky a filosofie. Po celou dobu antické vědy měla nebeská tělesa božskou podstatu, nebo přinejmenším božský či mytologický původ. Společně s astronomií přichází z Babylónie i astrologie. Zpočátku není mezi nimi rozdíl. Později se ale astronom zabýval hvězdářstvím s odborným využitím, astrolog věštil osud z konstelace hvězd při důležitých událostech. V Řecku sice astrologie své kořeny nezapustila příliš hluboko a byla převážně stranou, v Římě se ale v době císařství její vliv velmi rozrostl.
Řekové archaické doby nerozlišují ještě planety od hvězd. Z planet znají jedině Venuši, ale jen jako jitřenku a večernici, teprve později poznávají, že jde o jedno nebeské těleso. Z Babylónie Řekové přebírají zvěrokruh, ovšem brzy si sami oblohu rozdělují na jednotlivá souhvězdí, kterým dávají jména bohů.
O něco mladší Anaximandoros pokládal Zemi za válec, nad níž (ale i pod ní) se prostírá nebeská klenba. Obě sféry se spojují v jedinou kouli, v jejímž středu se nachází Země. Slunce, Měsíc a hvězdy se pohybují kolem ní v pravidelných kruhových drahách s pevnými rozestupy. Takovéto přesvědčení vedlo pak Anaximandra i k nakreslení mapy hvězdné oblohy a převzetí babylonského gnómónu, tyče, pomocí níž bylo možné z délky stínu vrhaného Sluncem určit denní dobu.
Platón ve svém pozdním spise Timaios vůbec poprvé nazývá planety způsobem pro nás dodnes běžným, totiž jménem boha antického bájesloví. Konkrétně pro Merkur použije označení hvězda Hermova.2 To souvisí s Platónovým přístupem k tradičním bohům, které ze společenských, ale i politických důvodů, nesmí opominout, ale zároveň jim nepřisuzuje až tak vysoké postavení, které podle něj náleží božštějším idejím. Právě v tomto dialogu Platón připisuje pythagorejci Timaiovi, že je stejný počet duší jako hvězd, na nichž se duše posmrtně vozí. O takové hvězdné projížďce se můžeme dočíst i v jeho vrcholném dialogu Faidón, v němž poprvé u Platóna vystupuje fakt, že Země má kulový tvar. Tuto myšlenku, v soudobém řeckém prostředí ojedinělou, dále hojně rozpracovává. Uveďme ještě jeden astronomický dějinný akt, který je spojen s Platónem. Pro Platóna je astronomie označení speciální vědecké nauky, která se zabývá zákony pohybu hvězd a planet. Astronomie, na rozdíl od astrologie, tedy nepojednává o hvězdách, ale o zákonech, kterými se hvězdy řídí.
Aristotelés ve svých dílech Fysika a O nebi dokazoval, že svět je koule obestřená sférou stálic, jež se pohybuje, kdežto Země leží nehybně v jejím středu. Přesto v jeho době přichází Aristarchos ze Samu s myšlenkou, že je to právě Země, která se otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem Slunce, které je skutečným středem vesmíru. Jeho názor však zůstal nevyslyšen.
Římané astronomii nepřinesli nic nového. Materiál k dějinám astronomie najdeme u Cicera, Vitruvia, Plinia Staršího, Macrobia, Calcidia a Martiana Capelly. Pro Římany byla mnohem důležitější „praktická“ stránka astronomie, astrologie. Zprvu žila na okraji společnosti stejně jako římské věštění. Astrologie do republiky přichází společně s orientálními otroky a šíří se natolik bezbřeze, že roku 139 př. n. l. byli astrologové ediktem vyhnáni z Itálie. V té době proti astrologii vystupuje převážná většina filosofů. Nakonec ji ale Poseidónios zajistil zájem ve všech společenských vrstvách. Například císař Tiberius měl po celý život u sebe astrologa Thrasylla, autora Úvodu do astrologie (v částech dosud zachované dílo). Astrologie kvetla i přes odpor některých vědců (Favorinus z Arelate, Sextus Empiricus v díle Adversus astrologos (Proti astrologům)) zvláště proto, že všichni císaři až na Trajána v ní věřili. Z pozdního císařství se dochovala Mathésis Firmika Materna a Úvod do astrologie Pavla Alexandrijského.
„Neříkají nic logického, uáženého a promyšleného, nýbrž na základě své nejisté a scestné metody tápají tmou mezi pravdou a falší a někdy buď po mnoho pokusech náhodou skutečnost vystihnou, nebo ji bystře rozpoznají díky přílišné důvěřivosti těch, kteří se na ně obracejí o radu, a předstírají pak, že stejně, jako dovedou číst v minulosti, dovedou odhalit i budoucnost.“ (Favorinus z Arelate: O astrolozích)
Na sklonku antiky se v běžném antickém životě setkáváme se vztahy Slunce, Merkuru, Venuše, Země, Měsíce, Marsu, Jupiteru a Saturnu, které mají očividné kořeny v polytheistickém řeckém a později římském náboženství. Běžný člověk přitom „vidí“ na obloze své bohy a jejich osudy. Takže „nevyzpytatelně po nebi bloudící“ planety jim nejsou až tak cizí a záhadné. Ostatní tělesa sluneční soustavy buď ještě nejsou známa, nebo jim není připisován božský charakter. Souhvězdí jsou přitom pevně ukotvena.